O Janince
Milé děti, tento příběh se na mou duši stal. Bylo to ještě za časů, kdy babička mojí babičky byla malá holčička a lidé byli zcela odkázání na to, co si vypěstovali na poli. I tak se stalo, že jednoho mrazivého večera v jedné chudobné chaloupce maminka povídá holčičce: „Janinko, dochází nám mouka. Musíme s ní šetřit. Jestli zima brzo neskončí , nebudeme mít, co jíst.“ „Maminko, a proč pořád nekončí zima ?“ zajímala se Janinka. „Protože zima skončí , až bohyně jara Vesna přijde do vsi. Ale ona pořád ne a ne přijít.“ Posteskla si maminka. „Maminko a to není někdo, kdo by ji k nám přivedl?“ Nedala se odbýt holčička. „Milá zlatá, nikdo neví, kde taková bohyně bydlí a vůbec, už se mě na nic nevyptávej, zalez si pod peřinu a hurá na kutě.“ Matinka se zhluboka nadechla a ladným výdechem sfoukla svíčku.
Druhého rána, holčička časně ráno vstala a jarní bohyni nemohla pořád vyhnat z hlavy. „Kde asi taková bohyně bydlí?“ přemýšlela. Vydala se ven a při tom dumání si ani nevšimla, že jí nožky donesly na pole . Na poli foukal vítr tak silně až se Janince rozvázala pentle, která svírala její plavé vlásky a ty se rozcuchaly . „ Fúúú daruj mi tu pentli Janinko, a já ti povím, kde Vesna přebývá.“ Zašeptal vítr. Holčička se zaradovala. „To by si byl moc hodný větře, ale jak ti mám svou pentli darovat?“ „ Vylez na lípu, co roste na okraji pole a uvaž ji na nejvyšší větev. Já až zavěju budu se s ní těšit, jak krásně vlaje! „ „Dobře větříku, splním tvým přáním.“ A jak řekla tak také bylo. Vylezla na lípu a uvázala pentli na nejvyšší větev. „Děkuju ti Janinko, vidíš v dáli ten potůček?“ „Ano“ přikývla holčička. „U jeho pramene najdeš Vesnu.“ Zašeptal vítr . Děvčátko poděkovalo a slezlo z lípy.
Šlo podél potoka a ten se zmenšoval a zmenšoval, až byl úplně tenký. V tom Janinka zaslechla podivný zvuk. „Co to může být?“ ptala se. U viděla překrásnou paní, jak se sklání nad pramenem, oči celé ubrečené a její slzy kanuly do potoka a tím vydávaly onen podivný zvuk. „Dobrý den, paní.“ Osmělila se holčička. „Jsem Janinka od Zvonků.“ „Já jsem bohyně jara Vesna“ vzlykala krásná paní. Děvčátko se zaradovalo „ Vás krásná paní hledám, ale proč pláčete? My ve vsi čeká mě na váš příchod, sýpky máme skoro prázdné a brzy nebudeme mít co jíst.“ Povzdechla si Janinka . „To je právě to, proč tu pláču. Nemůžu převzít vládu po své sestře bohyni zimy Moraně. Poslala jsem svého zajíčka ke slunečnímu bohu pro světlo, které se musí vrátit zpátky na oblohu. Den musí být roven noci. Teprve pak můžu přijít k vám do vesnice. Jenže zajíček se pořád nevrací a já mám strach, jestli se mu něco nestalo.“ Rozplakala se Vesna a její slzy kanuly do potoka. „Půjdu se po něm podívat.“ Řekla rozhodně Janinka a vykročila k lesu.
Holčička neměl a ani tušení, kudy se jde ke slunečnímu bohu. Jediný , co věděl a , bylo, že slunce vychází za lesem. „Přejdu za les, tam určitě slunečního boha najdu.“ Myslela si. Les byl ovšem temný a hluboký. Janince se v něm vůbec nelíbilo, ale kráčela po pěšince dál , když uslyšela vrčení. V tom za velkým dubem uviděla vlka, jak drží v tlapách zajíčka. Chystal se ho právě sníst. „ Prosím tě , pusť zajíčka vlku!“ zvolala Janinka. „I ty pískle malé, co si tady na mě otvírá papulu, proč bych já hrozný vlk měl pustit malého zajíce ? První sním jeho a potom zblajznu tebe!“ Hrozitánsky vrčel vlk a schválně otevíral co nejvíce tlamu, aby vynikly jeho velké zuby. „Je to zajíček bohyně Vesny, který vrací světlo na oblohu. Když ho sníš, jaro nepřijde. Lidé budou mít hlad. Vyšlou lovce a uloví tě!“ Z volalo odhodlaně děvčátko. „Ta tvá slova mají logiku.“ Za přemýšlel vlk. „No dobrá, pustím vás oba. Stejně jste sama kost a kůže a mě už moc zuby neslouží.“ Naposledy zavrčel vlk a zmizel v křoví.
„Děkuji ti Janinko, za záchranu života.“ Zafuněl zajíc. „Vezmi si ode mě toto červeně pomalované vejce. Když ho budeš nosit stále u sebe, bohyně tě budou chránit. A teď už na nic nečekej a utíkej domů. Vesna přebírá vládu!“ naposledy zafuněl zajíc a odhopskal pryč. Janinka běžela do vesnice, jak nejrychleji mohla. Když tam dorazila, všude už to kvetlo a vonělo jarem. Lidé se radovali a zpívali:
Přišla Vesna do vesnice,
otevřeme okenice.
Natrháme kytičky,
Budem zpívat písničky.
O tom že nám zima byla,
ale Vesna způsobila,
že už nám je teplo jen,
úrodu vypěstujem
a proto se radujem!
A co Janinka? Ta se radovala s nimi. O bohyni a zajíčkovi nikde nevyprávěla, stejně by ji to nikdo nevěřil. Až vyrostla v dospělou paní, vyprávěla tento příběh svým dětem a ty ho zase vylíčily svým dětem a tak to šlo až do dnešních dnů. A jak si můžu být jistá, že se to všechno opravdu odehrálo? Inu pořád nosím u sebe dárek od své maminky – červeně pomalované vejce.